CK Livingstone

Cestovatelské články

Chudoba a bohatství Etiopie

|

Chudoba a bohatství Etiopie

Etiopie je po Nigerii nejlidnatějším africkým státem, což se nevyhnutelně projevuje i na zdejší přírodě. Přesto jde o zemi, která má na své obrovské ploše stále co ukázat. Na téměř všechny otázky odpovídá řidič naši Toyoty univerzálním: „Yes!“ Po tom, co už máme za sebou, odhadujeme šance, že nám skutečně rozumí, tak padesát na padesát. Řítíme se rychlosti 50 km/hod prašnou cestou podobnou tankodromu. Občas nás výmoly vyhodí až do stropu, což v kombinaci s tvrdosti obložení není zrovna příjemný zážitek. V tomhle autě protéká benzín, i kam by neměl, chybí zpětné zrcátko a nejdou stahovat okénka. Na to všechno jsme si ovšem už celkem zvykli a navíc máme v podvědomí zafixováno, že v Etiopii nejsme kvůli komfortu, ale bychom poznali zdejší přírodu.

Chůze v období dešťů
Addis Abeba, hlavní etiopské město, nás vítá deštěm a letiště je jedna velká louže. Ještě před přistáním zahlédneme po pravé straně rozbahněné ulice hlavního města, které dávají tušit, kam jsme se to vydali. V červenci začíná období dešťů a dojem minimální hygieny a odtrženosti od moderního světa je tak umocněn. Ve všech částech Etiopie se setkáváme s lidmi, kteří noří své bosé nohy po kotníky do směsi bahna a dobytčího trusu. Bahno tím v některých oblastech získává typickou zelenohnědou barvu. V jedné z horských vesnic se nám naskýtá příležitost vyzkoušet si tuto „atrakci“ na vlastní nohy. Při každém kroku se pohory boří hlouběji a hlouběji a každý pokus o vytáhnuti nohy s cílem udělat další krok hrozí ztrátou obuvi. Zároveň se snažíme neuklouznout a neupadnout. V těchto chvílích chápeme, že i bosé nohy místních mají čas od času drobnou výhodu.
Hliněná puška a ukradená svačina
Bláto naštěstí není převažujícím vjemem Etiopie a k vidění je tu mnoho zajímavých biotopů od pouště po vysokohorskou vegetaci. Na jihu země lze dokonce nalézt zbytky klasického pralesa. Hlavní dominantou běžně krajiny jsou však skupinky eukalyptů, které tu místní vysazuji jako rychle rostoucí dřevinu vhodnou pro topení a jako stavební materiál. Míříme do Národního parku Awash, kde dostáváme přiděleného místního průvodce. Jako každý správný průvodce, i tento je ozbrojen. Otázkou je, k čemu mají zbraně sloužit, neboť nebezpečných divokých zvířat je tu poskrovnu a o setkání s námi určitě nestojí. Úvah o možnostech použiti průvodcovy pušky zanecháváme v okamžiku, kdy zjišťujeme, že její hlaveň je ucpaná hlínou… Bez minimálně jednoho průvodce se v Etiopii každopádně nikam nedostanete, takže se spokojujeme s tím, že puška je jakýmsi místním znakem této profese. Asi deset metrů před námi vyskakuje přímorožec oryx (Oryx beisa), který si nás chvíli nehnutě měří. Krátce jsme zahlédli také psa ušatého (Otocyon megalotis), několik málo gazel na útěku a prase savanové (Phacochoerus africanus) s mladými. Vidíme i dost opic. Ze stromů prosvítají černobíle zbarvené guerézy a neuvěřitelně drzí paviáni jsou schopni ukrást vám během okamžiku svačinu i s igelitovou taškou. Tyto nečetné zbytky savčích populací se potuluji mezi otrněnými akáciemi s typicky střechovitými korunami a utvářejí tak klasický obrázek rovníkové Afriky.
Životni realita nedostatku
Naším dalším cílem je Národní park Bale Mountains, kam se drkotáme téměř celý den. Cestou vnímáme hlavně místní chudobu. Při pohledu do očí dítěte, které skrz okno automobilu neustále ukazuje do úst a druhou rukou se snaží prodat papírové kapesníky, se v člověku probouzejí dosud nepoznané emoce. Prohlížíme si primitivní domorodá obydlí. Méně šťastní Etiopané mají své chýše pouze z klacků, o úroveň výše pak stojí domy utěsněné sušeným dobytčím trusem. Ten slouží rovněž jako topivo a dlužno podotknout, že jde o jednu z mála komodit, které je všude kolem opravdu dostatek. Pokud kdekoliv zastavíme, začnou se ze všech možných směrů ihned sbíhat domorodci. Dospělí si obvykle chtějí navzdory neznalosti angličtiny popovídat, ale ruce dětí opakovaně dávané k ústům mluví bez ohledu na jazykovou barieru jasně. V Etiopii je zkrátka mnoho lidí na málo práce. Hlavními možnostmi pro obyvatele venkova, kteří tvoří většinu, jsou zemědělství, pouliční prodej čehokoliv či leštěni bot a již zmíněné průvodcovství.
Sníh uprostřed Afriky
Po celodenním nadskakováni po místních cestách jsme urazili úctyhodných sto kilometrů a přijíždíme do vesnice v podhůří Sanetti Plateau. Jde o náhorní plošinu, která se rozkládá výše než 4 000 metrů nad mořem a je součástí národního parku Bale Mountains. Tradičně nás doprovází deštivé počasí a plány na stanování berou za své. Ubytováváme se ve vesnici a vyrážíme na průzkum terénu. Naše představy o lepším počasí nebyly vyslyšeny, proto alespoň popojíždíme autem s občasnými výstupy. Autem se dostáváme i na nejvyšší vrchol Tullu Deemtu (4 377 m. n. m.), který je na plošině viditelný z velké dálky. Je zahalen v mracích a těsně pod vrcholem se setkáváme s poměrně nečekanou sněhovou nadílkou. Nečekanou především pro naše řidiče, kteří se nad volantem krčí s křečovitým úsměvem na tváři. Soudě podle jejich reakci nevídají sníh zrovna často. Kromě nepříznivého počasí jsme viděli i několik živočišných druhů včetně nyaly horské a dvou endemických zástupců místní fauny – husice modrokřídlé a vlčka etiopského. Vegetace na náhorní plošině je typicky afroalpinská. Typickým jevem jsou tu roztroušeně stojící, až několik metrů vysoké lobélie.
 U pramene hnědé vody
Ve vysokých nadmořských výškách zůstáváme i po příjezdu do Národního parku Semien Mountains. Opět prší a v mlze jen tušíme strmé srázy v naši blízkosti. Minimální viditelností je však jen umocněn dojem, který nám přináší setkání se skupinou velkých dželad hnědých (Theropithecus gelada) – endemických opic, které se vyskytují právě jen ve vysokohorských oblastech Etiopie. Zcela nepřehlédnutelnou součástí místní fauny je dobytek, který tu pasou malé děti. Ve výšce kolem 4 000 metrů nad mořem pobíhají po mokré trávě naboso či v gumácích, omotány rozličnými hadry. Stojíme na tušeném okraji srázu, hledíme do mračen a velmi dobře si uvědomujeme přítomnost skupinky zdejších dětí. Jejich zvědavost a naděje, že něco dostanou, je silnější než strach. Proto se k nám pomalu přibližují. Vytahujeme tedy propisky, osvědčený univerzální dar, a oči děti se rázem rozzáří. Průvodce, který má své zkušenosti, je od nás bere a sám rozděluje mezi malé pasáčky. Ti se na chvíli mění v divokou „smečku“ a vrhají se po průvodci s jednoznačným cílem ukořistit alespoň jednu propisku. Děti berou zavděk i plastovou lahví, která jim jako nádoba na vodu slouží, dokud se nerozpadne. Momentálně ale sami žádnou nemáme, protože jsme kvůli snaze o minimální váhu krosny odkázáni na místní přírodní zdroje. Zdejší povrchová voda je však kapitola sama pro sebe. V době pravidelných dešťů jsou řeky a říčky zbarveny do typicky hnědé barvy a krajina bez porostu skýtá ideální podmínky pro vodní erozi. Voda se tak stává směsí zerodované půdy a splachů z místních pastvin. Dezinfekční prostředek před konzumací je proto opravdovou nutnosti.
Z výšky do hlubin
Celodenní trek s krosnou na zádech napříč horami zanechává na mnohých z nás patrné stopy únavy. I přesto se kocháme spoustou lobélií a kniphofií, na nichž nasávají nektar vzdálení bratranci amerických kolibříků – strdimilové. Jinak je místní porost dost monotónní a samozřejmě zasažený pastvou. Při zpáteční cestě se na nás z vrcholku skály přišel podívat kozorožec. Ačkoli hory nam daly zabrat, největším extrémem, který jsme absolvovali, je Danakilská proláklina – místo, kde se láme africký kontinent. Závěrečný cíl naší cesty leží více než sto metrů pod úrovní moře a jde o jedno z nejteplejších míst na Zemi. Jsme vybaveni pěti litry vody na osobu a den a v padesátistupňovém vedru klesáme vyschlým korytem řeky do oblasti solných jezer. Strmé srázy okolní krajiny nabízí ideální geologický materiál. Vrstvy hornin jsou naskládány jako listy knihy, v níž lze číst z historie Země. Vedro nám během dne bere spoustu energie a odpočinek nepřináší ani noc strávena na kamenité poušti. Pouze v nejnutnějším spodním prádle ležíme před svými stany v louži vlastního potu a s poloprázdnou lahvi po boku. Teploměr ukazuje 40 °C. Ráno vyrážíme na průzkum solných jezer, naším hlavním cílem je kráter sopky Erta Ale. Obři kotel lávy je na dosah ruky, a přesto nam zůstává nekonečně vzdálen. Kola aut se boří do měkkého bahna a vyčerpaní řidiči ztrácejí poslední zbytky psychických sil. Jeden z nich vybíhá z auta a z jeho mohutného gestikulováni rukama je jasné, že tady končíme. Samozřejmě nás to mrzí, ale i tak jsme viděli dost. Etiopská příroda si navzdory všudypřítomné chudobě stále zachovává svou krásu.
Zdroj: Časopis Příroda www.priroda.cz
 

Související zájezdy

Etiopie
128 Etiopie

Nejzajímavější kmeny a památky na severu

15.3. - 7.4.2018
+ další 4 termíny
24 dní
Etnicky pestrá Etiopie
128B Etnicky pestrá Etiopie

Tajemný festival Donga

31.7. - 21.8.2018
22 dní
Etiopie
129 Etiopie

Historický sever a etnický jih

7.4. - 22.4.2018
+ další 3 termíny
16 dní
Etiopie
142 Etiopie

Proláklina Danakil a svátek Timkat

14.1. - 31.1.2018
+ další 1 termín
18 dní