Nutkání pakoňů k pravidelným přesunům z jednoho místa na druhé a k překonání útrap s tím spojených patří k nejúchvatnějším představením africké divočiny. Při těchto na světě ojedinělých přesunech musí překročit řeky Grumeti v národním parku Serengeti a známější Maru v rezervaci Masai Mara. V řece na ně čeká nebezpečí v podobě mimořádně velkých krokodýlů a mnoho jich při přechodu utone.
Když v roce 1959 dělal německý zoolog Bernard Grzimek se svým synem Michaelem poprvé v historii v Serengeti letecký terénní průzkum, aby zjistili kam vlastně stáda pakoňů putují, napočítali jich okolo statisíců a rozplývali se nad tím množstvím. Úživnost travnaté savany je ale daleko větší než se kdy předpokládalo. Dnes žije na stejné ploše až 1,7 mil. pakoňů, asi 400 000 gazel Thomsonových a 300 000 zeber! Ti všichni se každoročně společně vydávají na nikdy nekončící pouť. Množství pakoňů ve stádě v několikaletých cyklech i během roku kolísá a jejich počet je do značné míry závislý na množství potravy a nemocech, nikoli na počtu predátorů, jak se všichni ještě donedávna domnívali. Predátoři loví hlavně mladé, slabé nebo nemocné kusy a přirozeně tak působí na ozdravný proces ve stádech.
A proč právě pakoňů je zde takové množství? Ač to zní paradoxně, hlavním důvodem jejich úspěšnosti je, že na rozdíl od jiných druhů býložravců se nedokáží hned tak něčemu přizpůsobit. Prastarý pud stěhování je charakteristický pro obyvatele polosuchých a suchých oblastí, kde je rostlinstvo příliš skrovné na to, aby je po celý rok uživilo. Pohyb stád mezi Serengeti a Masai Marou se řídí sezónními srážkami a místem, kde se pakoně rozmnožují. Schopnost stěhovat se po úrodné stopě, kterou za sebou zanechají ustupující deště, je hlavní předností pakoňů.
Pakoně nemají stálá teritoria, neboť tráví život v neustálém pohybu. Dočasná působiště si vytvářejí za pochodu v období páření. Když se pak blíží období rozmnožování, vyhledají březí samice určitá místa mezi jihovýchodní částí Serengeti a kráterem Ngorongoro, na pláních u závětrné strany Kráterové vysočiny, kde přibližně ve stejnou dobu všechny porodí. Soustřeďují se nejraději do malých skupin podle pohlaví a zdá se, že první porod vyvolá řetězovou reakci. Pokud se ale samice necítí bezpečně, dokáží porod zadržet až dva týdny. Porod není dobré uspěchat, neboť první novorozenci ve stádě mají malou šanci, že se dožijí dospělosti. Teprve když všude okolo skotačí tucty jiných mláďat, má mládě daleko větší naději, že právě ono bude ušetřeno. Pokud všechny samice ve stádě porodí najednou, zůstane život mnoha mláďat ušetřen, neboť i šelmy, které loví raději mladé než dospělé kusy, se jednou nasytí a přestanou lovit. Samice raději rodí dopoledne, kdy většina šelem odpočívá a mláďata mají více času, aby nabrala síly, postavila se na vratké nohy a dokázala je následovat. Ale ani pak nemají na růžích ustláno. Spousta mláďat se ve stádě ztratí, a pokud je matky nenajdou, jsou odsouzena k smrti, neboť žádná cizí samice je nenakojí.
Proč právě sem, na jihovýchod Serengeti se stáda během období dešťů stěhují, když v té době je pastvy dostatek všude? Bylo zjištěno, že zdejší nízká tráva díky sopečnému podloží, na kterém roste, obsahuje daleko více bílkovin a minerálů než jinde v Serengeti. Vápník, ale hlavně fosfor, je důležitým stavebním prvkem pro růst kostí mláďat, takže zde mohou matky kojit svá mláďata, aniž by musely čerpat ze zásob fosforu ve svých kostech. I pouhým okem je zde, u jezera Ndutu vidět, že půda obsahuje velké množství minerálů. Voda v jezeře je jimi silně nasycena a vyschne-li, zůstane na dně bílá krusta sodných a vápnitých solí. Nejen při přechodu obou řek, ale také v bahnitých mělkých vodách jezera Ndutu a Masek spousta pakoňů utone.
Tato oblast už ale nespadá pod národní park Serengeti, ale je součástí rezervace Ngorongoro Conservation Area. Divoká zvěř bohužel soutěží o pastvu s rozrůstajícími se stády skotu domorodých Masajů. Kozy a ovce vyžerou trávu až ke kořínkům. Dnes už tu tráva málokdy doroste takové výše, aby byla schopna nakrmit všechna zvířata…
Správa rezervace dokonce zvažuje možnost, že Masaje z oblasti postupně vystěhuje. Už ne ale direktivně, jak se dělo dříve, ale dohodou: mladé generaci nabídne lepší životní podmínky mimo území rezervace. Obrovský tlak silně se rozrůstající africké populace na divokou přírodu je enormní a tak jim přejme, ať se jim to podaří. Jen tak zůstane zachované toto ojedinělé přírodní divadlo i pro příští generace.
