CK Livingstone

Cestovatelské články

Vanuatu - země navždy naše

| Rudolf Švaříček

Vanuatu - země navždy naše

Čtvrtstoletí sním o cestě na vzdálené Vanuatu, konečně se mu blížím. Pronajaté letadélko plní sny jako na Guineji? Co stihli misionáři zde? Kanibalismus a lovci lebek? Po uvítacím tanci jízda na korbě džípu, kdy se nemohu nabažit okolními zázraky. Při brodění řeky ještě netuším, kolik podobných brodů mě zde v nahuštěných dnech čeká.

Rozdělávání ohně je stejně jednoduché, přitom pro nás tak složité a nedostupné. Nejsem si jistý, zda bych to dokázal. Potřeba mne zatím nepřinutila ověřit podívanou v praxi. Zrození ohně jsem byl mnohokrát svědkem, nikdy však vynuceným autorem. První ochutnávku tajů ostrova Pentecost zažíváme jen ve třech, s životní družkou Jitkou a kamarádem fotografem Jirkou Kolbabou. Z nevinného výletu na horu za vesnicí se klube slušné dobrodružství. Terén se houpá jako bárka v rozbouřených vlnách, bahna přibývá, pevné půdy ubývá. Ale není cesty zpět. Jak prohlásil už legendárně dr. Livingstone: „Půjdu kamkoli, pokud je to kupředu.“ Přeskakujeme mezi kameny, boříme se do bláta, odlišnými metodami zdoláváme bystřiny. Cestu zná snad jen náš sympatický Puel, u kterého jsme ubytováni. Jeho divoké počínání se snaží drobně krotit Jerry, který se s námi vypravil na ostrov jeho manželky. Řetěz předávání je vlastně příznačný pro tyto končiny. Na Guineji, kde jsem toho prožil v životě nejvíce, fungují věci na základě příbuznosti. Žije a spává se u příbuzných. Zde nás nejprve přivítala na hlavním ostrově naše Eva. Sice s čínskými kořeny, ale zato s precizním německým manželem Geromem. Její bydlení u moře na ostrově Efate dokonale plní představy ráje. Barevné rybky ožužlávají prsty při koupeli v dokonalém poolu, vytvořeném mořem. Lepší přivítání na vysněném Vanuatu jsme si nemohli přát. Jerry je nejbližší přítel Evy, a ten nás ve vsi své manželky propojil s Puelem. Propojeni jsme dokonale, ještě aby tak dokonalé byly i ostatní věci. Procházíme barevné vesničky vysmátých domorodců, překvapují světlé vlasy některých malých krásek. Sahá linie potomků lodi kapitána Cooka až sem? 

Konečně se dostaneme z bujné těžko průstupné zeleně kopců dolů k moři a pokračujeme cestou, která se snaží kopírovat moře. Pří zdolávání řeky je klíčové ustát sílící proud a nenechat se pohltit vodou i s drahocenným foťákem. Můj nový Olympus, který zde mám na testování, zatím šlape lépe než my. Test řeky by byl příliš náročný. 

Příští vesnička je konečná pro Jitku, dál ženy nesmí. Vrcholí prý přípravy na nejzásadnější rituál Nagol. Těsně před jeho započetím je vstup ženám zapovězen. Zítra se má tedy opravdu konat slavnost, o které jsem tak dlouho snil. Jsme tady správně, i když pro mé děvče zatím špatně. Svěřuji ji do péče rozverných domorodých krásek, které jsou z příchodu cizinců celé rozvrkočené. Dál tedy pokračujeme už jen v chlapské sestavě. Po průchodu houštinkou se ozve výkřik: „Tamhle je věž!“ Opravdu tam stojí. Krev tuhne v žilách, zázraky se plní nejen o Vánocích. Na kopci před námi se skutečně vypíná silueta mohutné dřevěné konstrukce. Zrychlujeme krok i dech, nemůžeme se dočkat. Zvěsti nelhaly, nad námi ční do nebes mohutná dřevěná věž, kterou právě ladí šikovní pracanti. Šplhají po ní jako opičky. Ratanem stahují velké klády k sobě, upevňují nad sebou 6 platform strašidelných pater. Nechápu, že může někdo shůry skočit a ještě k tomu dobrovolně. Sledujeme obratnosti chlapíků, počínají si jako synové džungle. Vše je pro ně jednoduché, vystačí si ke stavbě jen s tím, co nadělí prales. Klíčová je instalace dlouhých lián, které by měli zachraňovat životy skokanů. Uchvátí mne myšlenka vylézt vzhůru. Naši kluci mne marně odrazují, mají mne za blázna. Nedám si říci, vidina vrcholu je příliš lákavá. Vlastně jsem chtěl konstrukci jen pořádně poznat… Ale když už jsem na ní… Šplhám postupně po klackách provázaných ratanem vzhůru, vždy dlouze hledím z každého patra do narůstající výše. Až není kam stoupat, stojím na samém vrcholku. Kde se bere odvaha v těch šílencích, kteří se vrhají odsud do hlubiny? Hranice mezi hrdinou a bláznem je křehká. Jako vždy. Užívám si vítr ve vlasech, Jirka na mě zdola křičí, ale moc mu nerozumím, pasát krade slova od úst a odnáší do dálav. I kdybych nezažil více, stojí to za to. Věže šílenců džungle opravdu existují. Kamikadze pralesa se vrhají přivázání ke kotníkům k těmto vachrlatým liánám, které zde právě instalují. Sleduji jejich bosé nohy na ostrém dřevě. Mají jinou klenbu nohy, příroda je dlouhými generacemi jinak podělila. Palec mají trochu jako vratiprst, noha dokonale obepíná klacky. Oni jsou schopni na větvi dokonce i odpočívat. Jako opičky z jiného světa si lehnou na útlý klacek a chvilku si orazí. Nechápu jejich počínání, dávno bych se zřítil dolů. Nasávám dokonale jejich nahý svět. Odměnou je neuvěřitelná duha, která nás laská svou barevností. Dokonalost syrové stavby ještě více vyniká. 

Překotně líčíme zážitky Jitce, jsme toho plní. Po návratu do naší domácké vesničky Pangi už za soumraku stíháme objev dřevěné věže i zde za vesnicí. Odradit se nás snaží prudký tropický lijáček, ale jeho síla je krátkodobá. Oblouzněni stavbami dávnověku se vracím rychle spadlou tmou noci u rovníku už za svitu čelovek. Česká slivovice míchaná s čajem pojí dva světy. Ležíme na pláži a zíráme na ohnivý obzor. Je slušná viditelnost, na protějším ostrově Ambrym čerti rozsvítili magii sopky s lávou jícnu. Silná kulisa silného příběhu… Tamní dobrodružství počká, nyní jsme na dosah liánové prehistorie. Usínání přiblíží zítřejšímu rituálu…  

Ráno probere koupelí před chýší. Včera zlobily medůzky, dnes respektují svátek a nechají nás na pokoji. Už chceme být u věže, sledovat nejdivočejší slavnost světa. Auto chybí, ale najde se nakonec otevřená korba, co nás přes známé brody přisune ke vsi Londot. Vše má svůj řád. Spěch tlumí náčelník Lufgago při uvítacím ceremoniálu. I pro všechny kolem jde o zásadní událost. Končí týdenní půst sexu, který se drží před rituály skoků. Sedm dní bez sexu byl možná i bůh, co stejnou dobu tvořil svět. Pak dal zrod ženě a prvnímu hříchu… Zde mají muži i více manželek. Jednu prý na pletení rohoží, na rybolov, na vaření, pěstování jamu a tara… Někdo má i 5 žen. Tedy stejně tolik půstů? Která přijde na řadu první? Mají pořadník? Otázky útočí, jen na některé se líhnou odpovědi. 

O zvláštní tradici skoků na liánách panují mlhavé informace, kterými provádí sveřepý náčelník. Seznamuje s prostředím i domorodci, ale jsme příliš prosáklí očekáváním. Sledujeme zrození ohně. Skutečnost slavnosti předčí očekávání. Nahému světu dominují odvážní skokani. Na kopec putuje procesí žen. Nahoře tančí, aby dodali odvahu skokanům. Vzrušení graduje, praskáme ve švech zvědavostí. Po proslovu náčelníka to rozjíždí ženy naplno. Hrdelní skřeky mrazí v narůstajícím horku. Jak dunění bubnů v srdci Afriky… Neúnavné pohyby pulzují vysekanou plošinkou, ňadra létají prostorem. Tolik nahých žen musí vybudit i kněze v celibátu! Chystá se mladičký Antoan, těžkopádné liány mu ováží kolem kotníků, stávají se jediným pojítkem se zemí. Délka liány má vždy odpovídat každému skokanovi. Měla by jej zbrzdit tak, aby jeho dopad do stále kypřené hlíny byl měkčí. On opravdu skáče. Jsem tak uchvácen okolní podívanou, že první dva skokany stihnu fotit jen okrajově. Zcela mě pohltily emoce liánového dobrodružství. Na další kamikadze už budu připravenější. Celkem se má odehrát 11 skoků, ale respekt a bázeň si vybere na poslední chvíli daň. Nakonec prožíváme „jen“ 9 skoků. S napětím sledujeme drama rozrušeného Benjamina. Praská pod ním „lávka“, musí vzdát pro zvadlé odraziště, které selhalo. Selhal i on? To nevíme. Ulevilo se mu či jej obalil smutek? Povzbuzujeme nejvíce, nelze však přerůst ve strůjce cizího neštěstí. Nejstaršímu skokanovi je prý 40 let, ale těžko hádat věk u lidí, kteří nevědí, kdy se přesně narodili. Šimun skáče z desky téměř v nebesích, nad ním už zbývá jen poslední patro. To je výzva pro nejodvážnějšího muže, velkého frajera prý široko daleko. Bong je vyhlášený mistr, sklízí právem ovace už výstupem na nejvyšší plošinku. Tam jsem včera za soumraku stál, domorodci na mě uznale mávali. Ale stejně bych nikdy dolů neskočil. Mám štěstí na prima zdroj informací od Ebola. Na rozdíl od záhadné africké nemoci je on příjemným parťákem. Bong si chvíle na vrcholu vychutnává, temperuje tančící ženy hluboko dole do freneticky hučící vřavy. I my se přidáme. Napětí vrcholí, Bong se už už vrhá, ale vrací se na prkno, a ještě jednou zdraví masu pod sebou. Musí přijít o hlasivky všichni?  Ruce zdvíhá do nebes, sepne je v prosbě bohům. Rozpaží a vysílá ruční signály světu nahoře. Načerpá dostatek energie z lidské masy dole. Je prostoupen mízou až po konečky prstů. Odráží se jako gymnastický elegán, vzduchem pluje jako snový akrobat. Divadlo jako pod skokanskou věží plaveckého stadionu v Podolí. Zde je však věž výrazně vyšší – a dole chybí voda! Letí hlavou dolů vstříc blížící se zemi. Zabije se!?! Jedinou šancí přežití je správná délka liány. Lišácky vybraný provaz džungle trochu křupne, poté smýkne letcem prudce k věži. Nešťastník to napálí do svahu, po kterém se tělo zaryje do hlíny. Parťák jej obejme, dobrodruh se zvedá. Žije, jen se trochu oklepe. Přežil i nejodvážnější šílenec, může naplno propuknout náležitá oslava. Slavnost vrcholí velkým mejdanem. Dominuje kava, typický místní nápoj, rituálně připravený z mladého pepřovníku. Brní po něm jazyk, motá se hlava. Zamotá se více než při šíleném letu časoprostorem…? Až po skončení obřadu se dozvídáme, že to dnes nedal Bili, strach u něj byl silnější. 
 

Související zájezdy

Vanuatu - Fidži - Tonga - Samoa
5.5. - 27.5.2020
+ další 1 termín
23 dní