Jarní Japonsko – Vize a realita ve stínu višně japonské

Naplnění snu začíná na oblíbeném terminálu 1, vchod F pražského letiště. Dvanáct natěšených turistů je tu včas včetně průvodkyně Adély Holubové. Let se společností Qatar Airways probíhá standardně, po 15 hodinách přistáváme na letišti Haneda, čtvrtém nejvytíženějším letišti světa. Cesta do centra Tokia vlakovým expresem trvá zhruba hodinu. Prvním hotelem je hotel APA, ve kterém budeme nocovat i v dalších městech. Okamžitě poznáváme jeden z rysů Japonců, vynucený demografickou situací země (127 mil. obyvatel), a to zálibu v miniaturách. Hotelový pokoj je tak malý, že nelze položit dva kufry vedle sebe. Jinak má pokoj všechny vymoženosti moderní doby.

Hlavní město Tokio se 14 milióny obyvatel nabízí pro turisty vše potřebné, kvalitní dopravní spojení, moderní restaurace, nablýskané černé taxíky s řidiči v rukavičkách, všude čisto a pořádek. Většina obyvatel nosí některou z uniforem, spěchající kravaťáci, usměvaví policisté, dívky v černých sukních s picachu na tašce, prodavači v řetězových minimarketech. Uniformovanou barevnost narušují pouze zahraniční turisté, většinou Němci, Rusové, Italové, potkáváme Čechy a Slováky. První náhled do historie, chrám Sensódži s Hromovou branou, vítají nás první růžově kvetoucí sakury. Dvakrát si užíváme jeden z nejrušnějších přechodů světa na Šibuji, večer trávíme ve čtvrti Šindžuku, plné oslnivých mrakodrapů a malých hospůdek. Z paměti se mi vynořují příběhy nejznámějšího japonského autora Haruki Murakamiho, jehož románové postavy často navštěvují tato místa. 

Pokračujeme do Ósaky, města dobrého jídla a zábavy. První zážitek z jízdy šinkansenem (japonsky „nový vlak“), ten náš nese jméno Hikari (Světlo). Jako nadšenec do vlaků všeho druhu se mi plní sen, z tokijského nádraží odjíždíme na minutu včas, všude čisto a klid, nikdo si nedovolí mluvit hlasitě, natož telefonovat. Sociální zařízení vč. pisoáru je skoro sterilní. Pomalu poznáváme kouzla japonských záchodů s vyhřívaným prkýnkem, minibidetkem vč. teplého vzdoušku. Mnohdy ani nevíme, které tlačítko stisknout, aby zařízení zcela splnilo svoji funkci. A tak je to po celé zemi, samozřejmě zadarmo a na každém kroku. Průměrná rychlost vlaku 250 km/hodinu, nejvíce „letíme“ 303 km/hodinu. Šinkanseny se přepravujeme po celé zemi, vyžíváme i regionální tratě, celkem překonáme vzdálenost více než 3.500 km.

Navštěvujeme chrámové město Nara, s největší dřevěnou stavbou světa, chrámem Tódaidži, krotké jelínky chráněné zákonem míjíme na každém kroku. Cesta pokračuje směr Hirošima s malou zastávkou na hradě Himedži. Atomový dům v Hirošimě a návštěva muzea v nás probouzejí rozporuplné reakce, tragický osud města nenechává nikoho chladným. Odlehčení přichází výletem na ostrov Mijadžima se slavnou plovoucí bránou torii a výstupem na posvátnou horu Misen. Relaxace od velkoměst pokračuje v termálním městě Kinosaki, kde si užíváme kouzla japonských horkých lázní „onsen“. Zde poznáváme i tradiční japonský styl ubytování „rjókan“. Cesta pokračuje do nejvíce navštěvovaného města Japonska, císařského Kjóta. Rozkvetlé sakury předvádějí svoji růžovou krásu na každém kroku, zejména u ikonického Zlatého pavilónu nebo ve čtvrti Gion, kde máme možnost vidět jednu gejšu a maiko (gejša – učednice). Jejich význam v civilizované společnosti klesá, v Kjótu jich dnes žije jen kolem 200. Ochutnáváme i místní tradiční jídla - sushi, placku okonomiyaki, polévku ramen, hovězí kóbe maso a rýžové víno saké. Nechybí ani ryby, máme možnost vyzkoušet i malý kousek ryby fugu, bez zjevných následků ztráty života. Výborné pivo, velmi podobné českému ležáku. Není náhodou, že japonská firma Asahi vlastní podíl v Plzeňském Prazdroji.

V závěru našeho putování míříme do kosmopolitního města Nagoya s největším nádražím světa, překonáváme japonské Alpy se zasněženými třítisícovkami, navštěvujeme vesnické městečko Takajama a zlaté skanzenové město Kanazava. Pak už cesta zpět posledním šinkansenem do Tokia přes pro Čechy slavné Nagano a odlet zpět domů. Horu Fudži jsme sice kvůli špatné viditelnosti neviděli, ale i přesto cesta naplnila naše očekávání, i díky výborné průvodkyni Adéle Holubové, vždy ochotné pomoci a poradit v labyrintu japonské znakové řeči a písma.   

Velké a srdečné díky:
Celé partě CK Livingstone, průvodkyni Adéle Holubové a výborné partě lidí, kteří s námi prožili úžasných 16 japonských dní.