CK Livingstone

Cestovatelské články

Venezuela - ztracený ráj

|

Venezuela - ztracený ráj

V cípu Venezuely v oblasti nazývané Guayanská vysočina se rozkládá pustá říše ticha, které kralují mohutné stolové hory. Oblast okouzlila spisovatele A. C. Doyleho natolik, že ji ve své fantazii zabydlil prehistorickými zvířaty a napsal o ní knihu „Ztracený svět“. Stolové hory nabízejí skutečnost možná i poutavější spojenou s několikadenním trekem.

Vznik stolových hor
Geologové oblast Guayanské vysočiny považují za jednu z nejstarších horninových formací zemského povrchu a nazývají ji štítem. V dobách, kdy  v sousedních oblastech oceán mnohokrát vystřídal souš, kdy se vrásnila  pohoří a vznikaly nové pánve, tento plát zemské kůry zůstával pevninou odolávající jako blok všem náporům geologických sil. Zatímco život byl v okolních oblastech několikrát zničen mořskou záplavou, na tomto pískovcovém masivu s velkým podílem křemene se mohly jeho původní formy nerušeně vyvíjet dál.
Každá ze stolových hor představuje pevninský „ostrov“ sám pro sebe, plující v dešťových mracích, přecházející do svislých skalních stěn vysokých stovky metrů obklopený hustým pralesem. Horní plošiny, stíněné po dlouhé týdny dešťovými mraky, mají relativně studené podnebí s četnými tropickými bouřkami. Jejich povrch je různorodý, s mnoha krasovými jevy v pískovcích starých miliardu let. Nejdůležitější je, že přírodní podmínky jako sluneční záření, nadmořská výška, vlhkost ani složení půdy se valně nezměnily od vzniku celé formace před miliony let. To umožnilo vývoj mnoha endemických druhů rostlin, které rostou pouze na těch „tepui“, kde byly objeveny a nikde jinde na světě. Možnost, že by zde žila prehistorická zvířata, sice doposud nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.
Podle indiánských legend si nejvyšší „tepui“ Roraima vybral za svůj domov bůh zla a proto sem indiáni nesměli. Dle místních indiánů Pemónů znamená slovo Roraima v jazyce taurepan „Velká modrá zelená“ a někdy bývá i nazývána „Matkou všech vod“, protože na ní pramení tři řeky. První pokusy vylézt na tuto stolovou horu se datují až od 18.prosince 1884, kdy Angličané E. Thurn a H. Perkins udivili svět informacemi o zvláštních rostlinách existujících pouze zde.
NA VRCHOL RORAIMY
Trek ke stolovým horám začíná v indiánském osídlení Paraitepuy. Odtud už druhým dnem šlapeme La Gran Sabanou - v doslovném překladu Velkou loukou připomínající obrovskou vyschlou step. Místy je vše okolo černé a spálené díky požárům zakládaným zdejšími Indiány. Konečně se siluety stolových hor zhmotnily ze šedých stínů na obzoru do skalních bloků,  převyšujících okolní terén zhruba o sedmset metrů. Večer si stavíme stany přímo pod Roraimou a indiánský průvodce Amanzio nám ukazuje, kudy budeme další den vystupovat.
S ranním sluncem v zádech vcházíme do stinné džungle lemující úpatí, kde jsou v hlinité stezce vyšlapané stupy pro nohy, v exponovaných místech ruce ohladily trčící kořeny do hladkých chytů. Je to pořádná dřina nejen díky horku a vlhku, ale i těžkému batohu se stanem a jídlem. Cesta pokračuje stále nahoru jakoby zeleným tunelem stromovitých plavuní, cykasů, přesliček, bromélií a kapradin s hustými závoji visících mechů. Bystrý pozorovatel by objevil i drobně kvetoucí fialové orchideje a rychlé šmouhy kolibříků. Džungle řídne a konečně zblízka vyniknou kolmé žulové stěny. Seshora chvílemi padá kámen uvolněný malým vodopádkem, nohy kloužou po suti, ale pětihodinový výstup se schyluje ke konci. Krajina  se více a více rozevírá do dálky a jemnou kresbou stezek, řek  a kopců připomíná pohled z letadla. Ještě jeden skalní převis, poslední vzepětí a okolní svět se změnil v kamenné bludiště věžiček, cimbuří, úzkých zákoutí, kráterů, vztyčených prstů, propadlých studní, růžových jazyků písku, temných bažin a bublajících potůčků. Najednou zafoukal vítr a přinesl s sebou hromadu mlhy, která  vytvořila bílou neprostupnou hradbu. Je tu zima a vlhko, slabé šustění přichází ze všech směrů, funění, ťukání a klapání se přibližuje a vzdaluje, mlha zkreslila nejenom prostor, ale i zvuky. Lehounké tlapky s dlouhými drápky ... Zase zafoukal vítr. Odehnal mlhu, slunce začalo hřát a okolní svět dostal normální rozměry. Pokud zde padne mlha, je nutné zůstat pohromadě, protože plošina má desítky kilometrů černých skal, podobných si jak vejce vejci. Průvodce nás vede jen jemu viditelnou cestičkou k plácku písku na postavení stanů nesoucímu trochu honosný název „El hotel“. Začíná pršet a tenké plátno propouští bílé světlo blesků s plnou intenzitou, na pár vteřin je vše osvětleno, potom přichází šumění kapek, do kterého vstupuje ohlušující hřmění. Ve stanech nemůžeme vařit a tak večeře zůstává z bílých placek bez chuti, kasave. Indiáni je vyrábí z najemno postrouhané juky (odrůda manioku) z které lisují  jedovatou  šťávu. Vzniklou hmotu suší na velké pláty, tvrdé potom jako kámen a jedí je   místo chleba jako přílohu ke všem pokrmům.
Mlhavým ránem jdeme vedeni Amanciem  chvílemi po skále, chvílemi po písku a hlíně, na které rostou chlupaté rosnatky a pichlavé trsy trav. Naprosto unikátní jsou vztyčené červeno-zelené kalíšky masožravých rostlin heliamphora. Uvnitř kornoutového stočení listů je voda, ve které trávení ulovených mušek obstarávají baktérie. Příroda myslela na všechno a vnitřek kalichu je porostlý směrem do nitra obrácenými drobnými chloupky, aby potrava nemohla vylézt. Z mála zde žijících živočichů je poměrně hojná černá žabička s oranžovým bříškem, při troše štěstí lze zahlédnout i pavouky a vrabce s rezavým límečkem. Mlha pomalu mizí a slunce se svými paprsky odráží od tisíců kaluží a potůčků. Dostáváme se k „El Laberinto“. Jsou to asi 3 metry vysoké buclaté skalní věžičky a sloupky, vzdálené od sebe na šířku lidského těla a tvořící přírodní bludiště s četnými skrýšemi a zákoutími. Bloudíme mezi nimi, vykukujeme z různých skrýší a nakonec vylézáme na jeden stupeň. Seshora je vše přehledné a jasné. Skáčeme z kamene na kámen, čvachtáme kalužemi a bahnisky dál a dál až k „Valle de los Cristales“ - Křišťálovému údolí. Před milióny let tu za obrovského tlaku došlo k vytlačení křemenné žíly na povrch a vytvořilo se  tak obrovské naleziště. Křemen se svými špičkami ježí z různých puklin a bezmocně praská pod našimi kroky. Pravidelně utvářené šesterečné hranolky, mající okolo deseti cm, připomínají zkamenělý led a stávají se oblíbeným suvenýrem nenechavých cestovatelů.
Mezi černými skalami svítí bílý flíček „Punto triple“, jakoby už z dálky chtěl upozornit na svoji důležitost. Betonový jehlan, vtyčený zde roku 1931, určuje hraniční bod tří států. Z celkové rozlohy Roraimy patří totiž zhruba 85% Venezuele, 10% Guayaně a 5% Brazílii. Tady není potřeba ani vízum, ani pas. Geografický milník už není daleko od jezera Gladys a koncového cípu, kde propast „La Proa“ odděluje Roraimu od vysoké skalní věže. Na ní hrdinové Doyleho románu porazili vysoký strom a dostali se po něm do prehistorického zvířecího světa.
Celodenní okruh se schyluje ke konci nedaleko odtud, u hluboké studně  „El Pozo“. Zde se koncentruje voda, vyvěrající potom v nesčetných vodopádech ze stěn Roraimy. Tmavým okem na nás zírá z desetimetrové hloubky, ukrývajíc pod vodní hladinou  vchod do nitra hory. Amanzio zná tajný tunel mezi skalami, který vede až k vodní úrovni. V zeleném příšeří se brodíme studenou vodou sahající výš a výš až dovnitř studny. Její stěny nejsou hladké, nýbrž malé tunely vedou do dalších prostor. Indiánský průvodce zůstal nahoře a nyní se chystá předvést své parádní číslo - skok. Dopad těla na hladinu vyvolal zvláštní efekt – vzedmuté vlny postupují mezi krasovými sloupky a tunely, až kdesi končí a narážejí na stěny. Zdá se, jakoby někdo z dálky v temných děrách bubnoval v různých tóninách.
Ráno nastupujeme zpáteční cestu. Dolů je to ještě horší než nahoru, nohy kloužou po suti a uvolněné kameny padají do hloubky pod námi. Jdeme pomalu, na batozích se houpají velké igelitové pytle se všemi odpadky. Bylo by smutné vydat tento čistý svět napospas papírům, staniolu a konzervám.  Roraima je bezbranná proti nám, lidem, se všemi vymoženostmi a pomůckami. Teď záleží na nás, jaká bude za pár let, že ji nezničíme, že zůstane pořád hezká a čistá, jako před milióny let. Vždyť přece, musí být místa na Zemi...