CK Livingstone

Cestovatelské články

Zapomenuté město

Zapomenuté město

Roku 1975 byl v džungli severní Kolumbie u města Santa Marta učiněn senzační objev – došlo k odkrytí dosud neznámého indiánského osídlení. Bylo mu dáno jméno “Ztracené město” neboli španělsky La Ciudad Perdida. Existovaly i jiné názvy, ten původní domorodý prý zněl Teyuna a guaqueros (vykradači předkolumbovských hrobek) ho nazývali “Zelené peklo”. Vzniklo asi v 12. století v blízkosti řeky Río Buritaca, v severovýchodní části pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, v nadmořské výšce od 900 do 1 300 m.n.m. Se svými dvěma kilometry čtverečními patří Ztracené město mezi ta největší, která kdy byla na jihoamerickém kontinentu objevena. Zakladatelem byl indiánský kmen Tayrona, který na vrcholku svého rozvoje ovládal celé pohoří Sierra Nevada, ale během španělského dobývání postupně podlehl přesile.

Vítězní conquistadoři spálili všechna obydlí a ponechali pouze kamenné základy, které rychle zmizely pod bujnou tropickou vegetací. Město tak odpočívalo ve skrytu a zapomnění až do našich dob, kdy v honbě po zlatě narazil na jeho rozvaliny guaquero Florentino Sepúlveda se syny Juliem a Jacobem. Zpráva se mezi vykradači hrobek rozlétla rychlostí blesku. Zlato se našlo, nebylo ho sice hodně, ale i to stačilo vzbudit horečnatou touhu po zbohatnutí. Mezi jednotlivci i skupinami začaly propukat boje o svrchovanost nad nalezištěm a Julio byl při vyprovokované přestřelce zabit. Tělo spálil jeho otec na úpatí kopce. Paradoxem bylo, že na rozdíl od ostatních hledačů nikdy žádné zlato nenašel a zemřel v necelých sedmdesáti letech v chudobě a zapomnění. Co vědecké týmy později ještě vykopaly, byly různé druhy ceremoniální i užitkové keramiky a náhrdelníky z polodrahokamů, vystavené v muzeu v Santa Martě.
Ke Ztracenému městu se lze dostat přes vesnici El Mamey podél řeky Río Buritaca, cesta trvá v průměru tři dny nahoru do kopce, jeden na místě samém a dva dny zpět. Je to putování fyzicky poměrně náročné a kromě toho záleží i na počasí. Prší-li, jsou řeky vysoko vzedmuté a hledači zážitků se boří do hlubokého bahna. Je-li sucho, pak cestu ztěžuje vlhké dusno a prach. Cesta vede také oblastí pašování a pěstování koky a marihuany, navíc křižuje i vesnice indiánů Kogi, kteří cizince nevidí rádi. V džungli jsou poschovávány guerrily (protivládní odbojné skupiny). Turisté jsou důrazně varováni nepouštět se do pralesa sami, pouze v doprovodu zkušeného průvodce.
Po vyřízení všech formalit u cestovní kanceláře v Santa Martě je cesta připravena. Po několika hodinách džíp nadskakuje mezi kořeny a hlubokými výmoly džungle, prach vše dávno obalil šedým nánosem a ani náhon na všechna čtyři kola nezabránil zapadnutí. Dusné vlhké horko s teplotou ve stínu okolo 33 oC spolu s hejnem obtížných much je opravdovým utrpením. Konec nastává v malé vesničce El Mamey (100 m.n.m.) bez elektřiny, tvořené několika ospalými domky. Před každým z nich je za uzdu přivázán kůň, bez něhož je doprava za obchodem či přáteli do hloubi pralesa velmi obtížné. S průvodcem, mačetou, koněm a batohem na zádech opouštíme civilizaci. Stezka je vyšlapaná a zřetelná, zpočátku mírně klesá, aby se po chvíli klikatila serpentinami vzhůru do kopce. Objevující se výhledy jsou stále stejné: monotónní zelené moře korun stromů. Okolo rostou divoké banánovníky platanillas s lesklými listy a vysoké pružné stvoly bambusu. Někdy se odděluje úzká pěšinka vedoucí k malým usedlostem nazývaným la finca. Jejich majitelé dávají přednost izolovanému životu a o samotě na vyklučených pozemcích pěstují v úrodné červené půdě kávu, kakao, papáje, ananas a, ale o tom už nemluví, koku. Navečer přicházíme ke statku El Honduras (430 m.n.m.) obývanému manželským párem s kupou dětí. Rodina se zde usadila před pár lety, hospodaří sama a děti chodí každý den do školy vzdálené hodinu chůze. K běžné výbavě patří ostrá mačeta, má ji i sedmiletý Francisco, zavěšenou u pasu na ručně pleteném opasku. Spíme v hamakách přivázaných na kůly, přes které je přehozena moskytiéra.
V pohoří Sierra Nevada de Santa Marta žijí tři indiánské skupiny – Kogi, Ijka a Sanká a celkový odhad jejich populace se pohybuje okolo 22 tisíc. Patří do jazykové větve Chibka, ačkoliv mluví různými dialekty. Nejpočetnější skupinou jsou indiáni Kogi, k jejichž vesnici jsme nyní došli. Průvodce zůstává zdrženlivě stát na okraji kůlové ohrady. Je vidět, že tu žije větší skupina lidí; do pralesa vedou spousty malých stezek, na ušlapané půdě rostou banánovníky, mezi kterými poskakují slepice a chrochtají neuvěřitelně špinavá prasata. Blíží se k nám náčelník následován několika muži. Mají stejné oblečení - slámový klobouk, z našedlého plátna podobného režnému jednoduchou dlouhou košili až do půli lýtek a gumové holínky. Snědé tváře s hezkými, pravidelnými rysy lemované dlouhými černými vlasy jsou přísné a zachmuřené. Mlčí a dlouze si nás prohlížejí, přičemž vynikne, že jsou drobných postav a o hlavu menší než my. Prý se stalo neštěstí: indiánská dívka při trhání trávy vyrušila hada, ten ji uštkl a dnes ráno zemřela. Celá vesnice drží smutek a návštěva ani fotografování nepřichází v úvahu. Indiáni jsou zcela soběstační, pouze občas vyrážejí do vesnice nakoupit nezbytné mačety, holínky a sůl.
Je slyšet hukot řeky, cesta pokračuje stále nahoru a dolů, bahnem i po skále, kde koberec lián vytváří přírodní úchopy, ale najednou končí ve vodě. Divoký proud řeky Buritaca je silný, při brodění podráží nohy klouzající na slizkých kamenech a voda proniká až do batohu. Protější břeh je ještě více zarostlý a členitý, kořeny stromů se plazí po kamenech a z větví splývají pavučiny. Vždy, když nám cestu zahradí velká skála, musíme znovu dolů a brodit. V mokrých botách se začínají na nohou tvořit puchýře. Můžeme být rádi, že neprší, to řeka stoupne o metr a divoce hučí kamenným korytem. Z pochodu se stává monotónní rutina, to tam je nadšení nad bujnou tropickou přírodou. Na protějším břehu se objevuje jakoby tunel z rostlin, jehož středem vedou kamenné schody až někam nahoru do zelené mlhy. Je to dolní část schodiště do Ztraceného města. Příkré schody porostlé nepříjemně klouzající vrstvou vodou nasáklého mechu se v záhybech kroutí výš a výš, sevřeny zelenou stěnou džungle. Stoupání je stále stejné, představy se mísí se skutečností, jsme ztraceni na indiánském schodišti vedoucím odnikud nikam, odsouzeni k věčnému pochodu v pekelném horku.
Vedle schodů pomalu vyrůstá kamenná zídka, zatáčí se a končí na velké kruhové plošině. Jsme ve spodních, obytných částech města. Zde žili chudí, co každý den chodili na lov a sběr rostlin a vše nosili do horního královského dvora. Máme za sebou 1 260 schodů, stále ještě zbývá pět set. Poslední metry stoupání vedou bohatší částí města. Schodiště je široké, s pravidelnými a pečlivě zasazenými kameny a končí u nejvýznamnější obrovské platformy určené pro náboženské účely. Místní topografie je velmi členitá, protože Ztracené město sestávalo z asi 150 kamenných teras propojených sítí cestiček, schodů a zavlažovacích kanálů z kamenných desek. Schodiště se kříží a proplétají v jednom velkém bludišti nahoru a dolů, protínají v ostrých zatáčkách, nabízejíc nezvyklá zákoutí. Na kamenných základních plošinách byla postavena dřevěná kultovní centra a obytné domy. Čím byl kdo bohatší, tím bydlel výše a i rozměr kruhové platformy, na které byly postaveny příbytky, byl větší. Ačkoliv terasy měly různou velikost, dřevěné domy byly kruhového tvaru o průměru od 4 do 12 metrů. Nyní na nich roste jen tráva a vysoké štíhlé palmy la tagua. Po zhruba 3 500 obyvatelích nezůstaly zachovány žádné písemné památky, protože neznali písmo. Město na rozdíl od Machu Picchu nenabízí pohledy na perfektně spojené kamenné bloky či důmyslný zavlažovací systém. Spíše celodenní bloudění mezi palmami a liánami po dlážděných cestičkách porostlých mechem a v šeru husté džungle. Dalšími objevenými, byť menšími městy kultury Tayrona jsou Alto de Mira čtyři hodiny chůze odtud a Pueblito na Karibském pobřeží. Nevylučuje se možnost objevu dalšího osídlení, i když už asi menšího než Ztracené město.
V areálu je stálá hlídka, která dbá na dodržování pořádku. Strážci se střídají po šesti měsících a jediným spojením se světem je vysílačka a obrazovka zrnité televize. Asistují i při přistávání helikoptér na největší platformě s bohatými turisty na krátkou prohlídku, ale frekvence letů je řídká. Ztracené město zůstane nadlouho i zapomenuté kvůli obtížné dostupnosti.
 

Související zájezdy

Kolumbie
317 Kolumbie

Tajemná země hor, džungle i Karibiku

12.4. - 29.4.2018
+ další 1 termín
18 dní